Fotografie je o vidění odraženého světla, někdo používá termín kresba světlem. Dá se říci, že bez zdroje světla, přesněji záření (očima vidíme jen velmi málo z celého spektra), bychom netušili jak vypadají naše těla, ale i vše ostatní kolem nás. A nelze nezmínit, že i uvnitř. Vždyť rentgenové záření, ultrazvuk a další části vlnění nám dnes umožňují nahlédnout i dovnitř hmoty.

Fotograf Miroslav Lepeška se zaměřuje na portrét a reportáž, což jsou oblasti, které ho baví. Portrét je zajímavá práce, protože pro dobrý výsledek je nutná komunikace mezi fotografovanou osobou a fotografem. Potkává zajímavé lidi, kteří jsou inspirativní svým životním přístupem a vede to nejen jeho k zamyšlení se nad svým viděním světa. Pokaždé je to jiné, někdy krátké, jindy dlouhé a s někým na vícekrát. Podle toho, jak dlouho trvá než naleznou optimální světlo a úhel pohledu, aby zachytil alespoň kousek z nitra fotografovaného.

Říká se, že příslušníci některých kultur se nechtěli nechat fotografovat, protože fotografie bere duši. „Řekl bych, že to bude spíše nepřesnost překladu či výkladu chápání oněch většinou přírodních národů. Důvodem, proč se tak domnívám, je fakt, že pokud se původní indiáni setkali s fotografií, na které byli oni sami, musela je tato informace přivádět, k pro nás nepochopitelnému stavu, možná až agresivnímu odmítání.  Indiáni sami sebe nepovažují za fyzické tělo, jak je tomu běžné v naší civilizaci. Ví, že jejich Já – podstata, není vidět v odrazu hladiny, zrcadle a tím ani na fotografii„, říká Miroslav.

Nefotogeničnost, jedna z mystifikací, ve kterou někteří věří. Po kratší či delší době se vždy podaří vytvořit fotografii, nad kterou dotyčný prohlásí „No, to jsem já, to se mi líbí“. Dá se říci, že v tuto chvíli přeskočí spolupráce na vyšší úroveň, jako když překročíte hranici  toho, co jste dlouho hledali.

Oproti tomu reportáž je o pozorování akce, odhadu vývoje událostí, někdy schopnosti být v tom příznivějším místě a úhlu pohledu. Každá aktivita a událost má potenciál pro zajímavý snímek. Reportáž je také o někdy až nekompromisním výběru fotek, které jdou na veřejnost – k zadavateli. Vybrat jen ty nezbytně nutné, které mají schopnost sdělit celý příběh o akci, je samo o sobě procesem, který významně ovlivňujě výsledek. Zachytit lidi během akce, třeba rozhovoru, aby vypadali mírně řečeno nevkusně, je to nejjednodušší. Vytvořit „ten pravý“ snímek vyžaduje úsilí a soustředění.

Portréty a reportáže jsou i svatby. Nejlepší jsou ty opravdu celodenní, které začínají přípravami, kadeřnicí, vizážistkou, strojením, příjezdy hostů, setkání po letech a prvními přípitky, až po večerní párty. Takové focení je sice náročné, a to i fyzicky, ale zároveň umožňuje posouvat osobní schopnosti fotografa.

Vedle zmíněných témat Mirolav také občas fotí divadlo, katalogy k výstavám, koncerty i dlouhodobé projekty.

Z vlastní zkušenosti ví, že si klient vybírá fotografa tak, aby si s ním lidsky rozuměl. Je to i naopak a tak na svém profilu dává možnost jakéhosi prvního filtru, zda je ten fotograf někdo, s kým se chcete potkat.

Miroslav Lepeška se osobně představí na 3. Profinetworkingu dne 23. 3. 2017, kde je partnerem akce. www.lepeska.cz